! Kopírování ZAKÁZÁNO !
                           Reklamy SEM !!!
           E-mail{P.Malach14@gmail.com}autora
                 Chceš být v oblíbených? Napiš!
                    Povídkový blog najdeš ZDE!
Blog o filmech a seriálech najdeš ZDE, ale je v rekonstrukci!


C jako ... Cesta

19. února 2011 v 14:40 | Moos
C jako … Cesta


Sluneční paprsky odpoledního slunce mě vytrhly z bezesného spánku. Ležela jsem na kanárkově žlutém gauči v našem obýváku.
Netušila jsem, jako dlouho jsem byla v bezvědomí.
"Mami?" Zavolala jsem do ticha.
Mamka vykoukla z kuchyně, na sobě kostkovanou zástěru a na hlavě srandovní čepičku. "Ano, zlato?"
"Co je dneska za den?" Zeptala jsem se.
"Druhého srpna ..." Žaludek se mi sevřel jako kdyby ho stiskla železná rukavice. "Už druhého" pomyslela jsem si hystericky.
"Nepřišel mi náhodou nějaký dopis, že ne mami?" Zkoušela jsem nasadit bezstarostný tón, ale asi se mi to moc nepovedlo.
Mamka naštěstí nic nepoznala. "Ne, nepřišel. Čekala jsi nějaký?"
"Ne." Odpověděla jsem s hysterií v hlase.
Mamka zanechala míchání a sedla si ke mně. "Je ti líp, broučku? V tom kumbále jsi se pěkně praštila do hlavy a vypadala jsi psychicky zničená, když tě odtamtud John vytahoval."
"John že mě vytáhl?" Zeptala jsem se překvapeně a s nábožnou úctou v hlase. "Vždyť mě má rád asi tak jako já skupinu Mystery. Po pravdě, kdybych já ho tam našla ležet, popřála bych mu upřímnou soustrast a šla bych si po svých."
"Al," napomenula mě máma. "Takhle o svém bratrovi nemluv. Nejen že tě vytáhl z toho kumbálu, dokonce zneškodnil i toho bubáka a pak ti kouzlem zahojil ránu na čele. Musím uznat, že jsem se taky divila ale mlel něco o barvě a pomstě, tak jsem to nechala plavat."
Musela jsem se uculit. Za tohle musím Johnovi poděkovat.
"Takže pokud se ještě necítíš, mohla bych uklidit za tebe …"
Opravdu velmi nerada jsem mamku zneužívala. Ale při pomyšlení na tuny sovího trusu a kostřičky hraboše poházené všude po podlaze, rozhodla jsem se pro malý hřích. "Opravdu jenom malý," slíbila jsem si.
Velmi opatrně jsem si promnula hlavu a tiše jsem zasténala.
Mamka mě pohladila po vlasech. "Dobře, uklidím to za tebe. Navečer by jsme ale měli zajít k babičce a dědovi na návštěvu, tak doufám že už budeš zase fit."
V duchu jsem si musela zatleskat a když mamka odešla, provedla jsem gaučový oslavný taneček. Když jsem se uklidnila a natáhla jsem se do pestrobarevných dek a polštářů, musela jsem si trochu urovnat myšlenky.
No, za prvé jsem byla trochu vyjukaná. Jak jsem mohla být tak hloupá a naletět na trik podomnímu bubákovi? Ty starosi mě unesly a já jsem bezčinně přihlížela, jako kdybych četla tragickou knihu a ta mě do sebe vtáhla tak, že jsem nemohla utéct.
Rozhodně jsem neměla v úmyslu omdlet a začat bulet jako malé děcko. Má psychika značně klesala na duchu.
Další bod mého "smyslového urovnávání" spočíval ve zneužívání mé drahé matičky. Vážně jsem ji takhle zneužít nechtěla, ale uklízet se mi nechtělo ještě víc a tak jsem podnikla záchrannou missi.
Mamku stejně uklízení baví a třeba v knihovně najde nějakou knížku, kterou by si chtěla přečíst.
A navíc, pokud my tohle pročesávání myšlenek pomůže a přidá mi to na náladě, třeba se taky bude cítit o něco líp.
Nutně jsem si potřebovala odpočinout, ale měla jsem na mysli ještě jednu věc, kterou nemůžu odkládat.
JAK zařídit, aby se mi "udělalo líp"?
Chvíli sjem koukala do prázdna a pak mě napadl žoviální plán.
Až Kouzelná Janice, doklidí pokoj a ocitne se u mě, řeknu že se mi dělá líp, ale že ještě budu ležet, ať se vyléčím pořádně.
No a až se budou chystat k prarodičům, jednoduše půjdu s nimi.
Geniální. V duchu jsem se pochválila.
Tímto jsem myšlenkové srovnávání uzavřela.
Rozhlédla jsem se po pokoji. V obýváku se nic nezměnilo. Na žlutých stěnách viseli rodinné fotografie, doplněné pohyblivými soškami a moderními policemi přecpanými krabičkami čajů z Indie a Ukrajiny. Uprostřed místnosti se vyhříval kanárkově žlutý gauč na kterém jsem právě ležela a několik stejně žlutých křesel, polštářů a koberečků.
Na stole se hromadily bezpočty štosů Denního věštce a časopisů Týdenníku čarodějek.
Všemu honosil velký krb, ve kterém hořel přívětivý plamen, olizující právě vhozená polena.
Mojí pozornost upoutal obyčejný korespondenčí stolek splývající s okolím, na kterém se blýskal tác s voňavou snídaní.
Bleskla jsem pohledem k otevřeným dveřím, které vedly do kuchyně a naslouchala jsem.
Nikde nikdo, ani se neozýval žádný zvuk.
Opatrně jsem se zvedla z gauče a bosa jsem odcupitala k tácu, který jsem bleskově čapla a pádila s ním ke gauči.
Uvelebila jsem se na gauči a na břicho jsem si položila tác s nakreslenými hůlkami, které se hýbali a sršely jiskry různých tvarů a barev.
Na zdobeném tácu leželo několik prostých misek, talířů a sklenic, které byli přímo napěchované nejrůznějšími dobrotami.
Hladově jsem se vrhla na tác s čerstvou snídaní a za cvhíli se ozývalo jen mé potěšené mlaskání a cinkání porcelánu.
Během chvilinky byly všechny misky prázdné a já jsem byla tak přecpaná, že by se do mě nevešel už ani drobeček.
Narvaná jsem vztala z gauče a prázdný tác jsem donesla zpátky na korespondenční stolek. Poté jsem se natáhla na gauč a byla jsem tak zmožená, že jsem se ani nepřikrila pestrobarevnou přikrývkou a už jsem se nechala unášet říší snů.


"Šimry, šimry, šimry," Ozývaly se podivné škrábavé zvuky a já jsem si uvědomila, že mám obličej polepený nějakou slizkou hmotou a že mě něco děsivě svědí ve vlasech.
Mysela jsem si, že si Princ z mého stylového úšesu dělá klubko vlny a že mě celou ve spánku oslintal, tak jsem to nechala plavat.
Snažila jsem se znovu usnout, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že to, co mě tak šílené šimrá ve vlasech nebude Princ, protože ten zaručeně nemá šest malých nožiček, které spřádají pavučiny ….
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!" Zaječela jsem tak strašlivě, až se skleněný rámeček jedné ze zažloutlých rodinných fotografií roztříštil na kousíčky a postava v rámu pohoršeně zamlaskala a mumlala něco o "nezdvořilých školních zvoncích".
Já jsem ale aktuálně měla jiné starosti, než řešit trable senilního starce. Na hlavě mi hnízdil pavouk, a podle těch klepet byl hodně, hodně, hodně velký (někdo si s jeho hledáním musel dát obzvláš't velkou práci, a já jsem nemusela hádat dvakrát, abych přišla na to KDO konkrétně to byl).
S velkou nelibostí jsem s výrazem nejvyšší odpudivosti sáhla po včerejším výtisku Denního věštce a majzla jsem jím přímo do pavouka.
Ten se neudržel a přeletěl přes celou místnost. K mému údivu doletěl přímo na obličej toho (mého pra-pra-pra-pra-pra-pra) někoho z naší rodiny.
Pavouk se pochroumaně zvedal ze země. V hlavě mi zuřil obousměrný boj.
Potřebovala jsem důkazní materiály na usvědčení své sestry z trestného činu (nedíváte se na nový díl Kriminálky Miami, ale na Pilota seriálu Zastřel svoji sestru).
Jenže, když použiju kouzlo, mamka mi zabaví Huga, zakáže mi chodit ven, a možná napíše babičce, že se návštěva ruší. Ale …
Ta tátova hůlka byl tak blizoučko. Stačilo se po ní jenom natáhnout. Nikdo by se o tom nemusel dozvědět …
Můj mozek rozhodl za mě a čapnul tátovu hůlku. Pak jsem jen sama sebe slyšela vyslovit Imobilus. Pavouk zcela znehybněl, ale vystrkoval na mě své obrovské tesáky.
Imobilus - znehybňovací kouzlo. Blesklo mi hlavou. Slova odříkaná z Příručky kouzelných slov a zaklínadel pro samouky.
Ta'tka mi dal tu knížku, kterou dostal zase od svého táty a právě z ní mě učil. Imobilus, Ebublio a Flipendo byla jediná kouzla, která jsem zvládala b-r-a-v-ů-r-n-ě. Dokonce i taťka mě za ně chválil.
Strašně ráda jsem kouzlila Ebublio. Z mé hůlky vytryskl proud mýdlových bublin duhové barvy a já jsem je potom hůlkou vodila po celé zahradě.
Bylo to takové dekorační kouzlo, které mě taťka naučil loni na Vánoce, abych si zkrátila čekání na Santa Clause.
Flipendo byla moje prvotina. Bylo to takové primitivní kouzlíčko, hodící se prakticky na všechno.
Když je potřeba něco odhodit, Flipendo to odhodí, když je potřeba něco omráčit, Flipendo to omráčí (panebože, už je to jako reklama na Jar).
Nechápala jsem se, jak jsem se k sakru v téhle situaci mohla zabývat takovými pitomostmi, jako vzpomínkami na má první kouzla.
Aktuálně jsem měla xicht opatlaný nějakým hnusem, což jsem celkem trefně odhadovala na pavoučí močky.
Opatrně jsem si sáhla na čelo a seškrábala jsem kus té nevábné látky z mého obličeje. Nemýlila jsem se. Byly to pavoučí močky. Začal jsem ječet.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"
Tentokrát se do kuchyně přihnal taťka, brýle nakřivo a hábit celý rozevlátý.
"Al, co tom máš v obličeji? Jsi v pořádku? Ječela jsi, jako kdyby tě někdo škrtil.
Bylo mi do breku. Ne, že bych se sama litovala, ale spojení slzných kanálků a toho, když jsem byl naštvaná dosáhly svého a já měla chuť se rozeřvat a postěžovat si jako malé mimino, které dostalo málo přídělu ovesné kaše.
Ale jako čestná čarodějka jsem se rozhodla pro kompromis.
"Na hlavě se mi uhnízdil pavouk a celou mě počural a nebýt toho mi smotal vlasy pavučinami. Ehm ..." Pohledem jsem těkala od střepin fotografie na podlaze po nehýbajícího se pavouka stojícho v podivném úhlu s grimasou podobnou ďábelskému šklebu.
Taťkovi jsem se svěřit mohla, ten mě přece všechny ty kouzla naučil.
"No, ten pavouk byl óbrovskej, tati a … já myslela že jedovatej … tak jsem ho … no … ehm zaklela …" Vykoktala jsem se provinile.
Taťka na mě spiklenecky mrkl. "Dobře, před mamkou o tom mluvit nebudu, ale ať už se to neopakuje, ano? Jinak bych tě mohl … krutě potrestat." Zašklebil se na mě. "Třeba tě naučit nějaké nové kouzlo."
Přešel ke mně a z ruky mi vypáčil jeho hůlku, kterou jsem pořád tak křečovitě držela.
Pár superbleskových mávnutí a já jsem na obličeji necítila lepkavou hmotu. Hned se mi dýchalo klidněji.
Na opačném konci místnosti se pavouk změnil v blankytně modrou stuhu do vlasů, kterou mi taťka pomocí hůlky naaranžoval na umytou hlavu (zřejmě použil moje oblíbené bublinkové kouzlo).
Když jsem taťku obdařila zářivým úsměvem, věnovala jsem ještě jeden pohled rozbité fotografii na konci místnosti.
Stařík spokojeně pochrupoval na zažloutlém křesle a jeho rámeček byl opět jako nový (spíš jako starý).
Spokojeně jsem ulehla zpátky do kostkovaných peřin a přikryla jsem se až k bradě. Byla jsem vážně vyčerpaná. To byste se divili, kolik takové kouzlo stojí energie.
A ještě ke všemu když máte obličej pomatlaný pavoučí močí a z vaší hlavy si ten dotyčný pavouk udělal kůlničku na dříví.
Taťka mi dal pusu na čelo a pohladil mě po tváři.
"Už brzo budeš ta nejnadanější a nejchytřejší čarodjěka prvního ročníku Čar a kouzel v Bradavicích . Teď se ale prospi, jsi určitě unavená.
Dobrou noc, má malá princezničko."
Nemusel mě pobízet dvakrát.
Zachumlala jsem se do peřin a představovala jsem si ty nejhorší způsoby mučení mé sestry …


Někdo se mnou prudce třásl.
Otevřela jsem jedno oko.
Nademnou se zkláněla mamka a v ruce držela osudné kladívko, kterým jsem montovala stroj pomsty.
"Tak tohle si jen tak nevyžehlím …" Pomyslela jsem si.
Otevřela jsem i druhé oko a dívala jsem se s ublíženým pohledem na mamku.
"Co to má znamenat." Protahovala Kouzelná Janice každou slabiku. "Na co potřebuješ mít ve své poslední polici na knihy tátovo kladivo? A sundej si tu směšnou mašli z vlasů."
Mamka mi jí strhla, ale to neměla dělat. Mašle se opět promněnila ve velkého černého pavouka, který zalezl mamce do rukávu.
"No to jsou vtipy." Jediným mávnutím hůlkou, která se k mému překvapení ocitla v její napřažené ruce, pavouk s hlasitým pšouknutím zmizel.
Podívala se na mě a změřila si mě nechápavým výrazem.
"Hoď se do pořádku, Al."
Z hůlky vytryskl paprsek bílého světla a na klíně se mi objevilo kosmetické zrcátko.
Nahlédla jsem do něj a uviděla jsem přesnou kopii mamky, oblečenou v mém pyžamu, které jí bylo poněkud těsné.
Už zase.
Tohle se mi stávalo každou chvíli. Vždycky, když jsem měla takovou podivnou náladu, stalo se mi tohle. A to znamená co? Mněnila jsem podobu. Jsem přece metamorfomág.
Zavřela jsem oči a pekelně se soustředila.
Když jsem je opět otevřela, v zrcadle se na mě šklebilo moje já.
"Až skončíš s tím šaškováním," pokračovala mamka ve svém monologu, "doklidíš si ten pokoj sama. Bojím se, aby na mě někde nevyskočila tátova vrtačka."
Rozmáchla se kladívkem a já si myslela, že mě jím chce přetáhnout.
Mamka ho ale hodila otevřeným oknem ven, odkud se ozývalo spokojené mlaskání.
Mohla jsem si jenom domýšlet, komu ten příšerný zvuk patřil. Buď našemu hypogryfovi Karamelovi, nebo našemu modernímu kompostu, který všechno pochválil spokojeným mlaskáním a větou: "Je to velmi lahodné."
Když jsem uslyšela "Hmm … dobrota." Usoudila jsem, že to byla možnost za Bé, tedy náš mluvící kompost.
Vymněnila jsem si s mamkou pohled, která se se zdviženýmy koutky odebrala cestou do kuchyně.


Ve čtyři hodiny odpoledne jsem stála nachystaná před naším domem a čekala jsem na ostatní členy naší početné rodinky.
Právě jsem dokončila dvou hodinový úklid pokoje, kdy mi nejvíc času zabralo čištění Hugovi klece.
Téměř před pěti minutami jsem do sebe naházela puding a mamka mě zaúkolovala tím, že mi nakázala abych počkala venku.
Ostatní chystali dárkový košík pro babičku a dědu, do kterého každý přidal něco svého.
Já už jsem to měla připravené týdny.
Babičce jsem v Londýně koupila obrovskou knihu mudlovských receptů, protože je milovala a strašně ráda mixovala mudlovská jídla s nemudlovskými.
Dědovi jsem ve stejné ulici koupila Příručku kouzelných slov a zaklínadel pro kutily. Děda strašně rád něco kutil. Měl na zahradě dvě kůlny plné jeho bláznivých kouzelných vynálezů.
Mamka oběma dala hordy domácího jídla, taťka předplatné Denního věštce a John jim dal něco bláznivého, určitě něco spjatého s kanadskými žertíky.
O Lilly jsem se nezajímala, ale určitě jim vyrobila něco velmi, velmi pěkného (v překladu zní: něco velmi, velmi hnusného, chlupatého a růžového).
Za deset minut všichni stáli před domem a čekali na mamku, která ještě všechno balila do ozdobného papíru.
Byla jsem zvědavá, jakou cestou se k babičce a dědovi vyrazí tentokrát.
Například loni jsme tam cestovali Záchranným autobusem.
Byla to hrozná psina, protože jedna postarší čarodějka v suknovitém hábitu pozvracela Johna.
Chcechtala jsem se tak, až jsem z toho dostala škytavku a to se mi pěkně vymstilo, protože mi u babičky John "omylem" vylil na hlavu žhavé kakao.
Mamka vyběhla ven, s rodinnou tradicí (dárkovým košem) v jedné ruce a z hůlkou v druhé a už si to štrádovala ke Karamelově ohradě.
"Johne, vylez na Karamela, hned po něm ty, Lil a poslední bude Alice."
Nečekala jsem, že k babičce poletíme na Karamelovi, ale je fakt, že už se s Čokoládou (partnerka Karamela, která přebývala u babičky a dědy) dlouho neviděli.
Nešlo mi ale do hlavy, jak se k chaloupce prarodičů dostanou taťka s mamkou.
Plavným skokem jsem přeskočila dřevěnou ohradu a čekala jsem až se sem dokohátí Lilly, která si musela vzít velké růžové boty na podpatku.
Když se po nějaké době Lil konečně dostala přes ohradu, John už seděl na Karamelovi, který spokojeně cupital po celé délce ohrady jak se těšil, že si konečně vyrazí na projížďku.
Lilly se s velkou nechutí vydrápala na Karamela a já jsem jí následovala jediným odrazem od rozbahněné půdy.
"Nemachruj." Zasyčela na mě Lil.
Potměšile jsem se ušklíbla. "Budu, ty nádhero." Zašeptala jsem ještě zlověstnějším tónem.
"To říká ta pravá Miss krásy." Odvětila.
"Taky že ano." Zavřela jsem oči a za Lilly najednou seděla nádherná mladá dospělá dívka.
Mamka zamlaskala a já se s hlasitým "PUF" opět přehodila do normální podoby.
"Holky, nechte těch naschválů a připravte se k letu. Až řeknu teď … "
To už ale Karamel vystartoval světelnou rychlostí a když jsem se ohlédla, z mamky a taťky byly jenom dva malé černé rozmazané body ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Priyank Priyank | E-mail | Web | 26. března 2012 v 14:30 | Reagovat

Jo jo , moje řeč

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.